Není výročí jako výročí
Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc., je světově uznávanou kapacitou v oboru Dětské onkologie, kterou v Československu zakládal. Zároveň je velkým ctitelem a obdivovatel umění. Nesčetněkrát zahajoval výstavy, koncerty a další kulturní akce, při kterých svým osobitým a skvělým literárním stylem vlídně pohovořil o díle či umělci.
Redakce ExPressu si pokládá za čest, že se pan profesor ujal rubriky Osobnost o osobnosti.
Když jsem si prohlížel dubnové kalendárium 2010, něco se mi na něm nezdálo. Záhy jsem na to přišel. Především mě udivil nepoměr ve skladbě uváděných výročí. Z dvaatřiceti se týká devatenáct politiků a politických událostí (60%). Pět připomíná historii kosmonautiky (16%) a stejný počet připadl umění, respektive umělcům. To se mi zdá přece jen málo. Vědu zastupuje jen jediné výročí a otevření pražského Paláce kultury ve mně vzbuzuje z více důvodů rozpaky. Zbývajícímu jubileu věnuji pozornost následně.
Druhou pochybnost jsem shledal v dominující skupině politických výročí, totiž v nesouměřitelnosti jejich významu. Tak například význam legalizace euthanasie v Holandsku nebo význam napadení Jugoslávie a Řecka fašistickým Německem, není možné poměřovat s významem střídání našich ministrů financí Mertlíka s Rusnokem nebo s dosahem 59. narozenin politika Špidly.
Ovšem slíbil jsem, že se k některému z nabídnutých výročí vyjádřím a sliby plním. Ale babo raď! Které z nich si mám vybrat? Některá mě nezajímají, o jiných toho moc nebo vůbec nic nevím a další za úvahu nestojí. Ale nakonec jsem přece jen vybral. Ano – je to devětapadesáté výročí 1. soutěže o nejkrásnější dívku světa, kterou uspořádali v roce 1951 v Londýně. Soutěž se ujala, o tu či onu miss se bojuje v krajích, zemích, státech, v Evropě i ve světě. Lid se baví, byznys vzkvétá. Když se o některé takové soutěži dozvím, či dokonce kousek některé z nich vidím v televizi (tu ovšem rychle vypnu), vždycky si vzpomenu na vynikající film Hoří má panenko, ve kterém takovou soutěž pořádá místní hasičský sbor. Stála za to. Ostatně předpokládám, že většina čtenářů ten film zná. Současné soutěže se sice konají za nesrovnatelně dokonalejších podmínek, ale…?!
Z toho, co jsem právě napsal je zřejmé, že mám k soutěžím krásných dívek výhrady. Nabízím je k úvaze. Ale ještě před tím mi dovolte podělit se s vámi o vzpomínku z dětství.
Můj báječný strýc Vašek vlastnil dílnu na opravy hospodářských strojů. Po léta se účastnil výročních hospodářských výstav a já jsem s ním na ně směl chodit. Hospodářskou techniku předváděly vystavující firmy ve Veletržním paláci (ta mě nezajímala), domácí zvířata na sousedícím výstavišti. Tam jsem ožíval a sledoval nadšeně soutěže o nejlepší chovná zvířata. Členové poroty, vesměs kvalifikovaní odborníci, posuzovali všechno možné – celkový vzhled zvířat ve stoji a v chůzi, kvalitu jejich srsti a chrupu a měřili jejich tělesné proporce. Mělo to nepochybný význam pro další kvalitu chovu. Moje dětství skončilo a s ním i návštěvy výstav.
Další léta jsem žádné soutěže provázené takovým měřením nesledoval. Teprve ve zralém věku jsem se dozvěděl o soutěžích krásných žen, při kterých se měří jejich tělesné proporce stejně jako tenkrát u těch dobytčat. To srovnání mě dopálilo. Ani ne tak kvůli ženám, které se k tomu propůjčují, ale kvůli všem ostatním ženám, kterých si vážím. Už kdysi dávno vyslovil kdosi názor, že „žena je věčná inspirace umění“. S tím naprosto souhlasím, ale za výstižnější považuji názor Miroslava Horníčka: „Žena je věčnou inspirací nejen umění, ale veškerého konání“. A právě proto, že si žen vážím, považuji jejich hodnocení podle váhy a příslušných objemů za přinejmenším nevkusné. Tak vzaly počátek mé výhrady k soutěžím všech missek.
Už předpona nej u čehokoliv, co nelze objektivizovat, co není možné zvážit a změřit, je pochybná a nemám ji rád. Ve třídě je jedno dítě nejvyšší a jiné nejtěžší, ale určete nejlepšího houslistu nebo malíře, pekaře nebo montéra. A vyberte nejkrásnější ženu! Vždyť, sám pojem krásy je relativní a posuzovat ji je ryze subjektivní. Co je pro jednoho krásné, nemusí druhému říkat vůbec nic. Zásadní výhradu mám k porotám soutěží krásy. Zatímco vzpomínaná zvířata posuzují skuteční odborníci, členové porot na krásu odborníky nejsou. Nejsou jimi ani generální ředitelé podniků nebo bank (sponzory přece není možné v porotách vynechat) ani populární zpěváci či baviči (hrozné slovo!). Ti všichni sedí v porotách účelově a kvůli publiku. A soutěžící dívky? Předvádějí se jako kdysi otrokyně na trhu, jsou „vypreparované“ od shora dolů, nacvičené a nepřirozené. V závěru skončí přes veškerou parádu každá v plavkách a moderátor v té chvíli vytrubuje do světa, kolik která váží a jaké jsou obvody příslušných partií jejího těla. Jen proto, aby se neřeklo, že v soutěži se hodnotí jen tělo, odpovídají soutěžící dívky na pofiderní otázku, která má dokázat jejich inteligenci. Inteligence se ovšem hodnotí úplně jinak a jedno anglické přísloví praví, že „krása jde pouze do hloubky kůže“.
Suma sumárum – nemám ty soutěže rád. Divím se dívkám, které se k nim s vidinou pomíjivé slávy propůjčují. Naprostá většina z nich zůstane zklamaná. Divím se porotcům, kteří se stylizují do role soudců neposouditelného. Omlouvám se, ač nevinen, všem ženám, nejpůvabnějším bytostem na světě (bez rozdílu váhy a obvodu jejich těl) za soutěže, které je dehonestují. Nebo se mýlím a mám doporučit mužům, aby ženy, které je obklopují, přece jen přeměřovali?
Autor: Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.
Zdroj: ExPress, duben 2010